Moje zlobení

Každý pejsek někdy „zlobí“, tj. vykonává aktivity, které jsou mu zábavou, ale páníčkům nejsou rozhodně po chuti. Je legrace páníčky pozorovat, jak vydávají podivné zvuky, zuřivě gestikulují, rudnou ve tváři a vydávají povely hlasem, na který nejsem zvyklá. A někdy mne i honí, což je pro mne další legrace, protože mne nikdy nechytí. A tak se pojďme podívat na některé druhy mého zlobení.

Požírání nevhodných věcí

Tento druh zlobení se projevuje zejména tím, že hledám a požírám zakázané věci, jako vyhozené papírové kapesníčky, které utřely cokoliv, vyvržené dobře odleželé rybky na kraji rybníka, občas kočičí či bažantí vyschlé exkrementy, které vyhrabu na zahradě a jiné dobroty. Za super mňamku považuji koňské koblížky. Ono by asi nevadilo, pokud bych to snědla a nic se nestalo, ale většinou se konzumace těchto labužnosti projeví následně tím, že se občas pozvracím nebo dostanu průjem. A to většinou v noci, takže panička pak lítá v noci po baráku a uklízí po mně. Samozřejmě tuto nežádoucí činnost provádím v utajení, takže mi v tom moc nejde zabránit. Jo – a ještě mne náramně baví rozvíjet a požírat toaletní papír. Tímto mým počínáním se museli naučit páníčci pečlivě svinovat toaletní papír do držáku, aby nekoukal konec, jinak ho výskokem uchopím do zubů, hbitě odmotám a sežeru, dokud mne nenačapají….

Válení se ve „voňavých“ věcech

Zlobení válecí neprovádím tak často, neboť panička již vychytala všechny rizikové lokality, kde se tato činnost dá provádět a preventivně mne uvazuje na vodítko. Nejčastější voňavou věcičkou k navonění kožíšku je ryba v různých stádiích rozkladu – od poměrně čerstvé až po mumii či kosterní nález. U rybníka je to poměrně častá záležitost, ale jednou jsem našla celého kapra v křoví na stráni nad rybníkem a paničce dost dlouho trvalo, než tento úžasný zdroj parfému našla, neboť jsem chodila navoněná z procházky téměř denně. Nedávno jsem na návštěvě u tety objevila v lese v křoví další vonnou esenci, a to člověčí trus, co zde zanechal zřejmě náhodný kolemjdoucí. To jsem navoněla nejen kožíšek, ale dost zásadně i kšírky, takže celá do sprchy a ještě bylo velké prádlo.

Štěkání

Štěkání je přirozený hlasový projev pejska, ale občas štěkám tak, že prý obtěžuji a páníčci mne okřikují, ať přestanu. Ale zbytečně, štěkám dál. Obvykle ječivě štěkám na věci, které mne v televizi rozčilují – např. fotbalisti a psi. Pak mám rituál hlasitě štěkat v době, kdy mi panička oznámí, že jdeme dělat „baštičku“ (rozumějte, jdeme připravovat mou porci jídla). Celou dobu, co vytahuje kastrůlky a krabičky s jídlem z lednice, zuřivě běhám okolo a štěkám. Nevím, proč to dělám, ale nejvíce mne rozčiluje kočka, která se u toho zničehonic zjeví též. Tak se snažím ji odehnat, aby mi náhodou neujedla z mé mističky! Na zahradě štěkám a lítám jako ďas kolem plotu, když kolem jede motorka, hlasité auto nebo někdo s kočárkem či se psem. A v neposlední řadě ječím na sekačku na trávu. Kvůli tomu mne musí zavírat doma. A ještě také štěkám na hadici s vodou, když se myjí auta. To lítám kolem auta a jsem celá mokrá. Pak štěkám na lidi, co zazvoní u dveří, ale to přeci hlídám, to není zlobení!

Neposlušnost na přivolání

Panička mne docela dost cvičí každý den a moc dobře vím, co mám dělat, když zavolá „ke mně“ nebo „k noze“. Ale existuje jedna situace, kdy to udělat nechci. Je to tehdy, když mne zrovna a teď páníčci potřebují zavřít do domu nebo do auta. Tuším nějakou nekalou věc, že mne třeba chtějí nechat samotnou, nebo někam zavřít, a na přivolání reaguji tak, že stojím a čumím. A prostě nejdu. Panička už tyto situace vychytala, a když hrozí riziko, že zase nebudu chtít poslechnout, tak mne nasadí obojek se šňůrkou, kterou tahám za sebou, a oni mne chytí. Anebo mne preventivně přivolá a zavře, ještě než zjistím, že se něco chystá. Takže vlastně jsem se už dost polepšila. A páníčci jsou chytří: pokud se nechci nechat chytit, všichni se zavřou do domu a dělají, jako že nic. Já pak chci za nimi a oni mne zavřou nebo chytí. Je to taková moje hra, ale oni ji už moc hrát nechtějí. Ještě je jedna nebezpečná hra, kdy nechci přiběhnout. Je to tehdy, když se otvírá automatická brána do ulice a já vyběhnu omylem +-ven. Všichni na mne křičí, ať jdu dovnitř, ale já jsem zmatená a just nejdu. Občas i zastavíme provoz, ale naštěstí tolik aut kolem nejezdí. Tak se páníčci naučili předem volat telefonem, jestli jsem zavřená nebo raději nechají auto stát na ulici a zaparkují ho později, až jsem v bezpečí.

Hrabání do gaučů a pelíšků

Ačkoliv jsem pejsek zcela ukázkově hodný, občas mám touhu škrábat a hrabat si do gaučů, křesel a polštářů. Dělám to často po hárání, kdy mám opravdu touhu připravovat pelíšky pro mláďátka. Díru sice neproškrábu, ale už se mi podařilo udělat na křesle škrábance a panička se moc zlobila a teď tam dává polštář, aby křeslo chránil.

Kousání koberců

Kousání koberců je poněkud nepřesný název, jedná se spíše o požírání koberců či jejich třásní. Začalo to už v štěněčím věku, kdy mne naprosto fascinovaly třásně na starém vlněném koberci. Panička mne vždy hnala z pokoje, ale já si nedala pokoj. Postupně tajně se mi podařilo užrat asi dva barevné proužky na pestrém koberci, čímž jsem ho dost poničila. Nejlepší na tom je to, že takové stejné koberce máme dva, takže jsem zničila částečně i ten druhý. Panička to prý spraví! No to jsem zvědavá. Jinak koberce se strávit dají, ale občas jsem měla problém s kakáním – bobek zůstal viset na vláknu vlny a panička mi ho musela vytáhnout ze zadečku.

Kousání kamenů

Jako každý domácí pejsek mám spoustu psích hraček. Ale ty mne zdaleka nelákají tak, jako kamínky! A máme jich plnou zahradu. Vždy si z venku nepozorovaně v tlamičce nějaký pěkný kousek přinesu domů a tajně si ho koušu a blížu. Většinou mi kamínek uteče pod gauč a při úklidu se tam najde kamínků! Panička to nerada vidí, ale zkuste mi v tom zabránit, to by se musel odvézt veškerý kačírek kolem celého domu. Jednou jsemsi donesla takový větší kamínek, upadl mi z tlamičky na dlažbu a dlaždice na kousku praskla. Panička to našla a dost se zlobila.