Moje výchova k čistotě

Když mne přivezli poprvé do mého nového domova, byla jsem naprosto zmatena. Od chovatelů jsem byla zvyklá na drátěnou ohrádku, ve které byla porodní bedna. Když jsem vylezla z bedny, byly tam noviny, na které jsme byli zvyklí se sestrou a bratrem čurat a kakat.

V novém domově mi na doporučení chovatelů páníčci pořídili takovou pěknou velkou klec. Dali do ní měkké plyšové pelíšky, zábrany proti průvanu a klec byla přikryta dečkou, abych měla pocit bezpečí. Naštěstí mi klec nezavírali a já ji měla opravdu jen jako bezpečné útočiště. To bylo všechno pěkné. Ale když jsem se probudila a páníčci zrovna nebyli v dosahu, vylezla jsem z klece přímo na měkký koberec a číííí – parádně jsem se vyčurala. Panička vždy na mne číhala, a když jsem se začala hrabat z pelechu, hned mne chytla a vynesla na zahradu na zasněženou trávu. Vždy řekla: „Čurej!“ No vůbec jsem nevěděla, co chce, takže někdy jsem se fakt vyčurala, ale někdy ne a sotva mne panička vnesla zpátky do tepla, hned jsem se počurala na podlahu. Panička měla se mnou fakt svatou trpělivost. Vynášela mne skoro po půl hodině: když jsem se probudila, když jsem si pohrála, když jsem se najedla, mezi tím, no stále a furt. A já? Někdy se to povedlo, že jsem se vykakala i vyčurala a panička byla nadšená, ale někdy jsem zkoumala trávník a zahrádku dost dlouho a nic jsem nevykonala, zato ihned po návratu do tepla jsem pohodlně vykonala potřebu doma. Panička si bláhově myslela, že když dá ke dveřím nebo před klec noviny, že vykonám potřebu tam. Ale já to nepochopila, vždy jsem se pustila na výzvědy do velkého prostoru a noviny nenašla.

Slyšela jsem, jak panička mluví se svou sestrou telefonem, co má dělat, že to stále nemohu pochopit. Nakonec se usnesly na tom, že je v domě pro mne příliš velký prostor a že jsem ještě malá na to, abych našla tak rychle místo, kde mohu potřebu vykonat. A já opravdu čurala téměř každou půlhodinku, někdy i po 20 minutách!

Tak to panička nakonec vzdala. Stále mne trpělivě vynášela ven, a pokud jsem učinila potřebu doma, tak loužičku utřela nebo vyčistila z koberce. Byla jsem miminko a panička musela být trpělivá, jak s malým dítětem. I některé děti se naučí na nočník v 8 měsících a už do plenek nedělají a některým to prostě trvá déle. A tak i my, psí miminka, potřebujeme někdy více času. Po ruce měla panička vždy kyblíček s hadříkem, papírové utěrky a sprej na koberce, kterým loužičku vždy uklidila. Kakat jsem se ale naučila venku, uvnitř jsem se prohřešila spíš výjimečně, nejčastěji v koupelně na kobereček.

Co mi trvalo opravdu dlouho, bylo zachovávat čistotu přes noc. Každé ráno, určitě do 4 měsíců, jsem se do rána počurala i pokakala na jednorázovou plenu v kleci. A to i přesto, že mne panička ještě v 11 hodin večer vynesla ven. Prostě jsem to neudržela do rána a na plence byly bobečky a loužičky. Ale nebojte, i to jsem se časem naučila a nyní vydržím klidně i 10 hodin přes noc spát! Panička se mnou musela trénovat. A vyplatilo se to. Myslíme se obě, že možná na vině bylo i zimní chladné mrazivé počasí, které mne odrazovalo od vykonání potřeby venku. Ono chůze po zmrzlém trávníku, kam se pacičky bořily, nebylo nic příjemného!

A jak to mám nyní? Cca od 6 měsíců jsem čistotná kompletně. Vydržím dopoledne nečurat, po obědě na procházce se vyvenčím dokonale, a pokud mne panička vyvenčí před ulehnutím na lože, tak vydržím do rána třeba do 8 hodin. Někdy se stane, že mne přes noc popadne velká potřeba, ale to je jen výjimečně. Zahlásím se štěkotem a škrábáním na dveře, panička chudák vstane, otevře mi dveře a já vyběhnu spěšně vyprázdnit se na trávu. Pak ale bez problému zalehnu a spím dál.