Jak jsem se dostala do nového domova

Pokud jste četli Můj příběh, tak jistě víte, že jsem se narodila 1. ledna 2016 v obci Veltěže v chovatelské stanici Istako. Ale jak na mne moji páníčci přišli? Celá historie mého pořízení do rodiny začala nálezem ztracené zlaté jorkšíří fenečky, kterou nazvali „Koletka“. Našla se za velmi mrazivého lednového dne ukrytá v zahradním přístřešku v prázdném hliněném truhlíku. Pár dní u nás doma pobyla, než se jim podařilo najít podle čipu její páníčky. A když byla Koletka vrácena do svého domova, úplně se prý začalo mým páníčkům stýskat po takovém pejskovi. I padlo rozhodnutí, že by si také nějakého pejska pořídili. A začali vymýšlet, jakého. A protože moje panička už několik psů v rodině měla a věděla, co to znamená za odpovědnost, stanovila si jasná kritéria:

• Velikost taková, aby se s celou čtyřčlennou rodinnou vešel do kabiny auta,
• Nejlépe krátká srst (panička to má ráda),
• Nejlépe pes patřící do skupiny společenských psů,
• Ne žádný nadmíru aktivní a živý pes, který by potřeboval vypohybovat 2-3 hodiny denně, aby s ním bylo k vydržení,
• Milý společník, který by seděl s námi třeba i na gauči,
• Pejsek, kterému by v případě potřeby stačilo proběhnout se po zahradě a neutrpěl tím újmu,
• Pejsek, který by mohl doprovázet paničku všude na cestách,
• Pejsek, který je povahou důstojný a obdivuhodný společník.

Tak začalo hledání a zkoumání, všichni se snažili radit, který pejsek je ten nejlepší. Nejprve jsme mysleli na Kavalír King Charles španěla, ale páníček ho nechtěl (měla ho jeho maminka). Pak na buldočka, ale ten se jevil už jako „větší“ pes. Nakonec Anička, dcera paničky upozornila na mopse – prý ho má nějaká Němka, která má také koně. Tak začala rodinka prozkoumávat mopsí plémě a opravdu, mopsík splnil všechna kritéria na jedničku.

No jo – takže plemeno vybráno. Ale hodila by se rodina mých páníčků také pro mopse? Naprosto. Panička totiž pracuje převážně z domova, takže je hodně doma, což je pro mopsíčka ideální. Dvě děti na vysoké, to není také špatné, jsou často doma a slíbily, že budou v případě potřeby hlídat. A pak nejdůležitější osoba – osoba na hlídání, pokud by mopsík nemohl jet s páníčky třeba na dovolenou. A tu také mají – sestru mé paničky, která má také pejska a veškerou péči obstará na výbornou.

Takže nakonec nic nebránilo tomu, aby panička s Aničkou nažhavili internet a začaly hledat, kdo má právě v nabídce mopsí miminka, samozřejmě s průkazem původu, panička nechtěla nic riskovat. Na webu Mops klubu našly chovatelské stanice a při bližším zkoumání našly dvě chovatelské stanice, které měly právě narozená štěňátka. Tak nelenily a ihned se spojily s chovatelkami.

No a již za týden se jely na mne podívat. Byly mi právě 3 týdny. A co myslíte, když vám dají do rukou takové roztomilé uzlíčky pochovat? Zafunguje tzv. „štěňátková metoda“. Vezmete si štěně do ruky a už je jasné, že ho musíte mít! Paničky se domluvily s chovatelkou, že mne berou a zaplatily zálohu.

Když mi bylo 8 týdnů a byla jsem kompletně odčervená a naočkovaná, mohly si mne páníčci odvézt do nového domova. Přijely pro mne a už jsem tam byla sama jen s maminkou. Vůbec jsem nevěděla, co mne čeká, ale byla jsem statečná a bez problému jsem přečkala jízdu autem v přepravce. Tedy panička se mnou seděla na zadním sedadle, přepravku měla pootevřenou a celou cestu měla na mně ruku a hladila mne.

Po příjezdu domů jsem byla vypuštěna do prostoru domečku. Předtím jsem byla zvyklá na ohrádku, a najednou zde tolik místa! Jak to všechno stihnu prozkoumat? Začala jsem všude běhat a slídit a nejprve ze všeho jsem udělala svou první loužičku. No co, nevím, kde jsou ty noviny! Ale nikdo mne za to neplísnil. Pak jsem se hned vrhla páníčkovi na tepláky a sveřepě jsem se do nich zakousla a nepustila. Všichni si raději zuli boty, aby na mne nešlápli, stále jsem se totiž motala pod nohy, což mi zůstalo v podstatě dodnes.

Dali mi novou mističku s granulkami, které jsem dostala od chovatelky. Tak jsem je chutě zblajzla. Postupně jsem se seznámila se všemi členy mé smečky a také s mým novým zvířecím kamarádem – kočkou Kotíkem. No po pravdě, netvářil se na mne moc nadšeně, syčel a prskal, a pak hrdě odešel a cestou si mne přezíravě měřil pohledem.

Z nových dojmů jsem byla unavena a uložili mne do připraveného pelíšku, který se nacházel v drátěné kleci pro psíčky. Chovatelka doporučila paničce, aby mne na klec naučila. Mně to zpočátku nijak nevadilo, na drátěnou ohrádku jsem byla zvyklá od narození. A dali mi tam plyšový pelíšek, plyšovou ohrádku, aby na mne netáhlo a i takovou boudičku mi panička ušila, abych měla pocit bezpečí.

Jediný nečekaný problém byl ten, že do rána jsem celý spodek pelíšku dokonale pročůrala a několikrát pokakala. Ranní boží nadělení paničku přimělo ke změně: do klece mi dala na jednu půlku malý pelíšek a na druhou půlku takovou podložku, co mají lidi v nemocnici. Na tu podložku jsem chodila čurat a kakat a pelíšek zůstal čistý a suchý.

Moje adaptace na nový domov proběhla tedy bez problémů, jsem přece vyrovnaná mopsička. Nicméně drobný problém nastal s mojí výchovou k čistotě, ale to se dočtete v článku Moje výchova k čistotě.